Tatzelwurm je velice krvelačný a nebezpečný predátor, dodnes opředený mnoha záhadami, které se zatím nikomu nepodařily rozlousknout. Tento tvor se prý extrémně vzácně vyskytuje či vyskytoval v rakouských a švýcarských Alpách v nadmořské výšce 1000 až 1500 m n.m., kde obývá opuštěné jeskyně a díry v půdě. Dovede se však pohybovat též po stromech a příkrých skalách. Vyhledává vlhké prostředí, lákají ho bouřky a svou skrýš opouští především za deštivých dnů. Vyznačuje se neobvyklou mrštností, rychlostí, agresivitou a též zvláštní schopností, vymrštit se proti nepříteli a skočit do vzdálenosti několika metrů. Jakmile se dostane blíže, napadne oběť svými ostrými zuby a svým kousnutím jí způsobí prudkou otravu. Je tedy naprosto pochopitelné, že tamější horalové měli z tohoto stvoření vyslovenou hrůzu. Nejedno setkání s tatzelwurmem prý skončilo bolestivou smrtí. Toto stvoření je označováno mnoho různými jmény, jakými jsou kupříkladu hoehlenwurm, springwurm, praatzelwurm, stollenwurm, italské pojmenování basilisco a též české překlady jako prackatý, jeskynní, či skákající červ. Je však třeba poznamenat, že překlad tohoto jména je poněkud nešťastný, jelikož ve skutečnosti se zřejmě o žádného červa vůbec nejedná. Je sice bez debat, že der Wurm znamená v dnešní němčině červ, nicméně, vrátíme-li se ke starogermánštině, zjistíme, že toto slovo neoznačuje pouze červa, ale také hada či draka a vlastně i kteréhokoli plaza. Což je poněkud zmatečné, protože červi mezi plazy nepatří.
(Tatzelwurm ohrožuje rakouského pastevce)
Vzhled a chování
Živý exemplář tohoto tvora se nikdy nikomu nepodařilo odchytit či ulovit. Jeho podobu tedy známe jen z vyprávění očitých svědků. A zřídka vlastně také z některých literárních děl. O tatzelwurmovi se zmiňuje například jistá bavorská učebnice lovu a myslivosti z 19. století. Tvor je zde popisován jako "velký šupinatý doutník, vyzbrojený strašlivými zuby, jehož nohy se podobají zakrnělým nedopalkům". V knize o životě alpských zvířat Das Tierleben des Alpenwelt, napsané v druhé polovině 19. století profesorem Friedrichem von Tschudim, se o tatzelwurmovi píše jako o téměř dvoumetrovém a tlustém ještěřovi s párem předních končetin. Další informace říkají, že tatzelwurm má hlavu s velkýma očima, tlamu s řadou ostrých tesáků, kůži pokrytou tvrdými šupinami, na hřbetní straně hnědou, na břiše pak světlou. Vykazuje neobyčejnou agresivitu a krvežíznivost, vydává hadům podobné syčení, je velmi hbitý a dokáže bleskově zaútočit. Soudě všech posbíraných popisů a svědectví bude tatzelwurm zřejmě jakýsi podlouhlý plaz, snad ještěrka, s primitivními zakrnělými končetinami. Délka tohoto tvora je velmi neurčitá, každý totiž uvádí něco jiného. A tak se pohybujeme v rozmezí něco přes půl metru až k metrům bezmála dvěma.
(Friedrich von Tschudi)
Svědectví, pozorování a důkazy
Pokud jsou události z roku 1928 pravdivé, přesvědčivý důkaz o existenci tatzelwurma nám tehdy doslova proklouzl mezi prsty. Tehdy jakýsi blíže nespecifikovaný švýcarský farmář objevil na jedné ze svých vycházek zdechlinu pohřbenou ve ztuhlém blátě. Tohoto uhynulého tvora identifikoval jako tatzelwurma a rozhodl se jej vykopat, aby tento vzácný nález mohl odevzdat do rukou odborníků. Neměl s sebou ale potřebné náčiní a musel se vrátit domů pro lopatu. Než se však dostal zpátky k místu nálezu, zdechlinu oškubalo hejno vran. Zůstala pouze kostra, avšak i ta by mohla být cenným materiálem pro další výzkum. Sedlák ji tedy vykopal a odnesl do nedalekého města Solothurn. Tamější učenci však nad vzácným nálezem pouze kroutili hlavami. Nikdo ke kostře nedokázal říci nic kloudného a proto bylo rozhodnuto, že tento cenný exemplář bude odvezen do německého Heidelbergu, kde se ho ujmou zkušenější vědci. Tady však stopa končí. Během převozu se tento nález ztratil a nikdo o něm již nikdy neslyšel. Co se tehdy stalo? Mohl mít snad někdo zájem na utajení existence tatzelwurma? Unikl nám tehdy opravdový a nezpochybnitelný důkaz o existenci této zvláštní bytosti? Nebo šlo od začátku o pouhý podvod?
(Tato kostra tatzelwurma bohužel není onen zmiňovaný nález
z roku 1928, v tomto případě se zaručeně jedná o padělek.)
Útoky tatzelwurmů na člověka údajně způsobily mnoho lidských úmrtí. Všechno to má dosvědčovat několik starých pomníčků, rozesetých různě po okolí, jež jsou věnovány tatzelwurmovým obětem. Tyto pomníčky bývají zdobeny příslušnými ilustracemi, vyobrazujícími osudné setkání s predátorem, či jen texty, které celý incident popisují. Jeden z pomníčků patří například sedláku Hansu Fuchsovi, jehož incident je jeden z nejznámnějších v souvislosti s kauzou tatzelwurm. Všechno se to odehrálo roku 1779, kdy se sedlák Fuchs vypravil na sběr lesních plodů v okolí salcburské vesničky Unken. Tehdy prý na něj zaútočili hned dva tatzelwurmové najednou. Hans Fuchs však zemřel ještě dříve, než se ho netvoři stačili dotknout; z leknutí ho totiž ranila mrtvice a byl na místě mrtev. Jeho pomníček s vyobrazením útočících tatzelwurmů si můžete prohlédnout i dnes, je totiž součástí přepychového hostince nedaleko Unkenu.
(Pomníček oběti tatzelwurma)
Ne vždy však setkání s prackatým červem muselo končit smrtí. Své o tom ví lovec Antoni von Drasenowitsch, který byl roku 1908 na jedné ze svých pochůzek tatzelwurmem znenadání napaden. Tento muž již dříve slýchával o tatzelwurmovi mnohá vyprávění a tak se, přestože ho útok překvapil, rychle dovtípil, co se děje, načež duchapřítomně tasil svůj lovecký nůž, připraven bít se o holý život. Tatzelwurm se mohutným skokem odrazil a zaútočil na Antoniho. Ten se po něm několikrát ohnal nožem a přestože ostří nedokázalo proniknout tvrdými šupinami, tatzelwurm, překvapený tuhým odporem, se dal raději na ústup, během chvilky se nasoukal do trhliny ve skále a zmizel. Antoni von Drasenowitsch byl tehdy rakouským tajným radou a zároveň velmi váženým, seriózním, důvěryhodným a uznávaným mužem. Proto bylo jeho svědectví respektováno a mnohými přijímáno. Dodnes se jedná o jedno z nejvýznamnějších setkání s tímto pozoruhodným kryptidem.
Jedno z pozdějších pozorování pochází z roku 1927. I v tomto případě byly zážitky ze setkání zprostředkovány poměrně věrohodnou osobou - a to sice tamějším rakouským učitelem. Ten později tvora popsal jako tři čtvrtě metru dlouhého plazu podobného živočicha, s tlustým tělem a zakrnělými končetinami. Přestože tento pedagog znal velmi dobře okolní přírodu a samozřejmě i místní faunu, tvora, kterého spatřil, identifikovat nedokázal. Sám tvrdí, že se muselo jednat o zvíře, které věda ještě nezná. Proto se odhodlal tuto bytost pro vědecké účely polapit, to se mu však nepodařilo a ve chvíli, kdy se přiblížil, zmizel tatzelwurm ve skalách.
Přestože nejvíce hlášení o tatzelwurmovi pochází z Rakouska a Švýcarska, prackatý červ se objevil také v Itálii. Ta je sice o kousek dál, ale i do ní Alpy stále zasahují.
(Tatzelwurm překvapuje pasáčka útokem na prase)
Šílenství způsobené tatzelwurmem dosáhlo svého vrcholu ve třicátých letech 20. století. V té době byl tatzlerwum tématem, které se probíralo snad ve všech předních evropských novinách. Do Alp se začaly vypravovat první expedice, jejichž cílem bylo tatzelwurma objevit a nejlépe také ulovit a předat ke zkoumání vědě. Jednu z prvních expedic zorganizovala a vypravila redakce oblíbeného a známého německého časopisu Berliner Illustrierte. I další časopisy byly lačné zjistit o tatzelwurmovi co nejvíce. Jeden švýcarský plátek kupříkladu vyzval své čtenáře ke zvýšené pozornosti a ke shromažďování všech dostupných svědectví, výpovědí a pozorování tatzelwurma. Součástí průzkumu byl i dotazník, v němž očití svědci vyplňovali nejrůznější otázky týkající se celého případu. Nakonec se podařilo shromáždit asi šedesátku nejrůznějších svědectví, z nichž mnohá pocházela od osob velmi vážených a důvěryhodných. A to ještě nepočítáme další desítky výpovědí z druhé ruky, kterých dorazilo také mnoho.
V roce 1934 se dokonce podařilo pořídit první, ale zároveň bohužel i poslední snímek tatzelwurma. Jeho autorem je profesionální švýcarský fotograf z povolání - jistý Balkin. Všechno se přitom odehrálo pouhou shodou náhod, neboť Balkinovým úkolem vůbec nemělo být získání fotografie tatzelwurma. Do Alp byl vyslán za účelem pořízení fotografií horských panoramat a krás přírody, které byly potřeba pro publikaci nového vydání v jakémsi tisku. Fotograf si svůj záběr na horskou scenerii pečlivě připravil a zrovna, když už se chystal zmáčknout spoušť, zpozoroval, že se mu do záběru připletl jakýsi divný tvor. Jednalo se o prazvláštní stvoření, hlavou připomínající rybu, které na fotografa zlověstně pohlíželo. Balkin spěšně zmáčkl spoušť a vzal nohy na ramena, aby unikl nebezpečí, kdyby se snad neznámý tvor rozhodl zaútočit. Přestože o pravosti fotografie se dodnes spekuluje, pro tehdejší tisk šlo o velkou senzaci. Snímky údajného tatzelwurma zaplavily většinu evropských novin. A v reakci na to byla do Alp vypravena další expedice, která však kvůli nepřízni počasí nebyla úspěšná.
(Balkinův snímek, který je však větší částí znalců považován za nepravý)
Po druhé světové válce se však situace radikálně uklidnila. Žádná nová svědectví se již neobjevovala a šílenství kolem tatzelwurma pominulo. Za zmínku však stojí ještě další dvě zajímavá a poměrně čerstvá pozorování, u nichž však není jisté, zda opravdu souvisí s tatzelwurmem.
V roce 2007 se podařilo malému chlapci, jehož jméno není známo, narazit na zdechlinu asi půl metru dlouhého neznámého zvířete, jehož vzhled připomínal zástupce plazů. Klučina se rozhodl nález vyfotografovat, neměl však s sebou foťák. Musel se pro něj vrátit domů. Když se však na místo nálezu vrátil, tělo už bylo pryč. Dá se však věřit svědectví malého kluka?
O dva roky později se na veřejnost dostalo ještě jedno pozorování, tentokrát z Itálie, konkrétně z města Vallonara. Muž G. Pianezzola prý tehdy na své zahradě spatřil neidentifikovatelného tmavého plaza. Napadlo ho, že se možná jedná o krokodýla a chtěl zavolat na policii, aby nezvaného návštěvníka přišla odchytit. Tamější obyvatelé však zaskočenému muži vysvětlili, že ve skutečnosti se nejedná o krokodýla, nýbrž o tatzelwurma, v Itálii nazývaného basilisco. Zároveň pana Pianezzolu ujistili, že se nemusí bát, protože basilisco je úplně neškodný. To však vůbec nesouhlasí s všeobecně popisovaným chováním tatzelwurma, který má být velmi agresivní. Je tedy pravděpodobné, že ať už našel Giovanni Pianezzola na své zahradě cokoli, tatzelwurm to asi nebyl.
Sice jsme si řekli, že po roce 1945 počet pozorování tatzelwurma prudce klesl až ustal, přesto však byla do Alp ještě jedna výprava vyslána. Bylo to roku 1997 a přestože nebyla příliš úspěšná a žádný převratný objev neučinila, zmiňuji se o ní, jelikož se jednalo o expedici československou. Vedl ji jeden z nejvýznamnějších představitelů české kryptozoologie - Ivan Mackerle, který o záhadném červu nasbíral velké množství informací a do své smrti roku 2013 byl považován za jednoho z nejlepších znalců této kauzy. Dále se zúčastnili: Jiří Skupien, Danny Mackerle, Walter Pavliš, Jaroslav Kocián a Martina Fialová. Cílem bylo pokusit se tajemné stvoření vyfotografovat, nebo alespoň nalézt pamětníky, kteří tatzelwurma na vlastní oči viděli. Nic z toho se bohužel nepodařilo.
Mezi příznivci, podporovateli a zastánci existence tatzelwurma je dnes všeobecně rozšířen názor, že tatzelwurm sice opravdu existoval, ale během čtyřicátých či padesátých let vyhynul a dnes již nežije. Příležitost ulovit živý exemplář jsme tedy propásli. A zřejmě už se nikdy nikdo nedozví, zda tento tvor opravdu existoval.
(R.I.P. Ivan Mackerle)
Co je tatzelwurm zač?
Stejně jako je tomu v případech všech ostatních kryptidů, i v případě tatzelwurma se badatelé pochopitelně zabývají otázkou, zda je toto stvoření nějaký zcela nový neznámý živočišný druh, zda nejde o nějakého zdánlivě vyhynulého živočicha, zda se nejedná o vzdáleného příbuzného nějaké žijící skupiny, nebo zda se náhodou nejedná o živočicha již dávno známého, ale pouze špatně identifikovaného. V případě prackatého červa je ve hře několik více či méně pravděpodobných variant. Které to jsou?
Velemlok čínský
Velemlok čínský je kolosální a vlastně i největší obojživelník na světě, který může dosahovat rozměrů blížícím se až dvěma metrům. Co do velikosti se tedy může tatzelwurmovi rovnat, či jej dokonce překonat, určitá souvislost by tu tedy byla. Stejně tak se velemlok podobá tvorovi zachycenému na Balkinově snímku, ovšem, jestli je snímek pravý, to je zase jiná otázka. Expedice Ivana Mackerleho zjistila, že v oblasti, odkud bylo hlášeno nejvíce pozorování, jsou přírodní podmínky skutečně ideální pro spokojený život mloků. I tohle tedy hraje do karet teorii, která tvrdí, že za vším tím humbukem stojí pouze špatně identifikovaný mlok. Nicméně, velemlok čínský však rozhodně nežije v Alpách... Muselo by jít o nějaký jiný menší druh mloka. Ale vzhledem k tomu, že očití svědci uváděli rozměry v rozmezí 80 až 180 cm, zde by problém nebyl... Ten nastává až v dalších podrobnostech - tatzelwurm má mít šupiny, což mlok určitě nemá. Stejně tak není vůbec rychlý, hbitý, neumí skákat a už vůbec ne do vzdálenosti tří metrů. A krom toho není vůbec agresivní a člověku neubližuje. A abychom to měli kompletní - ani jeho kousnutí určitě není jedovaté. Velemlok to tedy nebude. I když je možné, že za některými pozorováními tatzelwurma může nějaký druh mloka skutečně stát.
Varanovec bornejský
Tato varianta již začíná být poněkud zajímavější. Varanovec bornejský je velice primitivní ještěr, který by v mnoha podrobnostech tatzelwurmovi skutečně odpovídal. Varanovec totiž skutečně disponuje jedovými tesáky, skutečně je šupinatý, skutečně se dokáže pohybovat velmi rychle a hbitě, skutečně má krátké zakrnělé nožky a protáhlé tmavé tělo. Stejně jako tatzelwurm, i varanovec žije v jeskyních a zemních děrách.
Je tu však pár háčků... první exemplář varanovce byl objeven až dlouho po prvním pozorování tatzelwurma. A krom toho, i ti největší varanovci měří jen něco přes čtyřicet centimetrů, což je na tatzelwurma málo. A v neposlední řadě se jedná o endemita z ostrova Borneo. Je tedy vyloučeno, abychom se s ním mohli setkat v Alpách.
Přesto není úplně nereálné, že tatzelwurm by mohl ve skutečnosti být jakýmsi dosud neobjeveným vzdáleným příbuzným tohoto varanovce.
Korovec mexický / Korovec jedovatý
Mezi zajímavou variantu v tomto pátrání patří určitě i plaz jménem korovec. I on se s tatzelwurmem v mnohém shoduje. Například v jedových zubech. Kousnutí korovce je skutečně velice nebezpečné, postihuje nervovou soustavu a až třetina případů bývá smrtelná. Tento ještěr má navíc jedu tolik, že by to bohatě stačilo na usmrcení více než jednoho dospělého člověka. Jistě právě proto má korovec mezi americkými indiány velice špatnou pověst a pokud to jen trochu jde, každý domorodec se mu snaží za každou cenu vyhnout. Tatzelwurmovi odpovídá korovec i tvarem těla, stejně tak i svým pevným šupinatým krunýřem. Co se velikosti týče, tak korovec jedovatý tatzelwurmových rozměrů sice nedosahuje, korovec mexický však již ano. Ten může dorůstat až délky osmdesáti centimetrů. Další nápadnou shodou je láska k dešti a vlhkosti u obou těchto živočichů. Přestože korovci obývají vyprahlé pouštní pustiny, horko nedovedou dlouho snášet. Ukrývají se proto ve vlhkých a chladných děrách, ve kterých čekají na déšť - jen ve vlhkých obdobích vylézají na povrch. Stejně tak to dělá tatzelwurm. Velice nápadná shoda, není-liž pravda? Ani tady však neodpovídá všechno - třeba barva. Zatímco tatzelwurm má být tmavý, korovec je žluto-černý nebo růžovo-černý. Což jsou tak křiklavé barvy, že si to prostě nikdo splést nemůže. Krom toho žijí oba korovci jen v Americe, dále jsou poměrně pomalí a těžkopádní. Na lidi útočí pouze v sebeobraně, jejich povaha se tedy agresivnímu tatzelwurmovi vůbec nepodobá. I zde je však možné, že tatzelwurm má svůj prapůvod společný s korovcem a kdysi před desítkami miliony let se oddělil a jeho vývoj se ubíral jiným směrem.
A co si o tatzelwurmovi myslíte vy? Existuje ještě? Nebo už vyhynul? A existoval vlastně vůbec někdy?
Komentáře
Okomentovat