Mrazivý příběh Roberta - prokleté panenky

Celý děsivý příběh začíná v roce 1904, kdy si jistý starý muž z prominentní keywestské rodiny Ottových na Floridě vyrazil na výlet do Evropy. Během pobytu v Německu padla starci v jednom z obchodů do oka panenka od věhlasné firmy Steiff (jejíž zakladatel Richard Steiff se například podílel i na vytvoření prvního plyšového medvídka v historii). Jednalo se o velkou přes metr vysokou panenku chlapce, kterou vyplňovala dřevěná vlna. Panáček byl oděn do námořnického oblečku. Muž si vzpomněl, že podobný obleček dříve nosíval i jeho malý vnouček Robert a ihned ho napadlo, že panenka by pro něj mohla být ideálním dárkem. Rozhodl se ji proto koupit a po návratu na Key West ji daroval malému Robertovi k jeho narozeninám. Chlapec byl z panenky nadšený, okamžitě si ji oblíbil a bez dlouhého přemýšlení se ji rozhodl pojmenovat po sobě - panenka tak získala jméno Robert. Chlapcovu radost sdílela i rodinná chůva, která byla pověřena jeho péčí. Těšilo ji, že nová hračka dělá malém Robertovi věrnou společnost a že se díky její přítomnosti nebude cítit tolik osamělý. Hošíkovy rodiče - Thomase a Minnie Ottovi - totiž zaneprázdňovala neustálá práce a obchodní záležitosti, kvůli kterým neměli příliš možností jak se výchově jejich malého synka věnovat. Idylka ovšem neměla dlouhého trvání. Po nějakém čase začali být Ottovi se svou chůvou nespokojeni a nedlouho poté ji oznámili, že ji ze svých služeb propouštějí. Pečovatelka nesla výpověď jen těžce a neboť se cítila velice ukřivděna, pustila se s Ottovými do vyhrocené hádky, během níž v návalu hněvu chlapcovu panenku proklela.

(Malý Robert Eugene Otto
ve svém námořnickém oblečku)

Nedlouho po odchodu propuštěné chůvy začalo v domě Ottových docházet k nevysvětlitelným a děsivým úkazům. Chlapec se najednou choval velice podivně a často svým rodičům tvrdil, že si s ním panenka začala povídat. Kromě toho prý mění výrazy v obličeji, tiše se směje a nebo se dokonce samovolně pohybuje po celém domě. Rodiče zpočátku pokládali tyto řeči za pouhé výplody bujné dětské fantazie a nevěnovali proto Robertovým tvrzením žádnou větší pozornost. Záhy se však situace začala vyhrocovat a dokonce i samotní manželé Ottovi se stali svědky nevysvětlitelných jevů, jakým byl například podivný hrůzný smích, který panáček vyluzoval. Nezávisle na tom začali rodinu konfrontovat kolem žijící sousedé, podle jejichž slov se v domě  dějí zvláštní věci, kdykoli jsou Ottovi nepřítomni. Za jejich okny se prý objevuje a střídavě zase mizí jakási panenka v námořnickém oblečku. Situace se začala s postupem času zhoršovat. K nejvyostřenějším případům docházelo v noci. Jakmile slunce zapadlo, jako by se panenka začala soustředit jen na malého chlapce. Ten se často s hrůzným křikem probouzel uprostřed noci jen aby zjistil, že zřejmě v náměsíčnosti rozbíjí nábytek ve svém pokojíčku. Ottovi nevěděli, co si s chlapcem počít. Tvrdil jim totiž, že spoušť nepůsobí ze své vlastní vůle a že jím pouze manipuluje jeho hračka. Nejvíce znepokojivým faktem zůstává, že Robert se své panenky nechtěl vzdát, odmítl se jí zbavit a celé dny si hrával pouze s ní, nehledě na zlo, které kolem sebe šířila. Mohlo to být ze strachu? Nebo ho prokletá hračka skutečně ovládla? 

(Panenka Robert svým pohledem
děsí návštěvníky dodnes)

Robert Eugene Otto, jak znělo celé chlapcovo jméno, se panenky nezbavil, ani když dospěl. Ač odjel studovat umění do New Yorku a do Paříže, panenka zůstávala v rodinném domě Ottových na Key Westu s adresou 534 Eaton Street. Po vystudování se Robert začal živit jako umělec. Mnozí lidé ho považovali za velkého podivína. Když se Robert ve svých třiceti letech oženil v Paříži s jistou Annettou Parkerovou, novomanželé Ottovi se rozhodli vrátit na Key West, zpět do jejich starého rodinného domu. Po přestěhování trávil Robert dlouhé hodiny a někdy dokonce celé dny  zamčený ve své pracovně. A společnost mu nedělal nikdo jiný než panáček Robert, s níž se opět po dlouhých letech shledal. Ani jako dospělý muž se jí nehodlal vzdát a Annette dost možná začala nového manželství litovat. Panence se totiž postupně podřizuje veškerý život v domácnosti. Robert vyžaduje, aby s nimi hračka seděla u večeře a později pro ni dokonce vyrobí malou postýlku, kterou umístí do ložnice přímo vedle jejich manželské lóže. Annette ztrácí trpělivost a začíná panenku z celého srdce nenávidět. Její zlost roste ještě víc, když Robert začne trávit celé dny na půdě jejich domu, kde pro svou panenku buduje jakýsi malý dětský pokojíček. A svou práci rozhodně neodbývá. Nově vzniklou místnost vybaví nábytkem a dokonce zde sníží i strop. Panenka ovšem v nově zbudovaných prostorách příliš dlouho nepobude. Zanedlouho přichází Robert za svou manželkou a oznamuje jí, že se na něj figurka zlobí a že od něj vyžaduje, aby jí poskytl pokoj s výhledem do ulice. Následuje další z mnoha manželských hádek, ale ani Annettiny důrazné protesty nedokáží Robertovo rozhodnutí zvrátit a panenka skutečně požadovaný pokoj získává. 

(Fotografie ze svatby Annette Parker a Roberta Eugene Otto)

Netrvá dlouho a znenadání se začínají rojit mnohá děsivá svědectví, která manželům Ottovým předkládají děti z celého širokého sousedství. Panenka prý bývá viděna, jak se prochází od okna k oknu a shlíží přitom na ulici mrazivým a zlověstným pohledem. To všechno ve chvílích, kdy jsou Ottovi nepřítomni a kdy je dům zcela prázdný. Dokonce i rodinní příbuzní navštěvují dům číslo 534 jen velmi neochotně - podle jejich slov na ně prý panenka zírá chladným a krvelačným pohledem. Samotná Annette má z panáčka čím dál tím větší strach a často zmiňuje, že z jeho pokoje slýchává zlověstný pisklavý smích. Kromě toho všeho se začíná měnit i manžel samotný. Podivínem byl už před svatbou, ale teď se jeho chování ještě zhoršuje. Bývá neustále podrážděný, stoupá i jeho agresivita a stále častěji se dostavují nepředvídatelné výbuchy vzteku. Zoufalá Annette si je jistá, že za všechno může prokletá panenka. Snaží se s manželem komunikovat. Pokouší se zjistit, co se děje, ale muž vždycky odpovídá jen “Za všechno může Robert!” To však Annette ještě netuší, že přijdou mnohem horší chvíle. Smyslem Robertova života už dávno není rodina ani manželství - tuto roli převzala definitivně panenka Robert. Situace v domácnosti se vyhrocuje natolik, že manžel začíná Annette zamykat do skříně, která se nachází přímo nad panenčiným pokojem. Robert Eugene Otto nakonec umírá v roce 1974. Mohlo by se zdát, že tím Annettino utrpení končí, opak je však pravdou. V závěti, kterou po sobě nebožtík zanechal, se totiž píše, že panenka Robert musí zůstat v domě. Po manželově smrti se situace ani trochu neuklidnila. Spíše naopak - děsivé úkazy způsobované panenkou narůstají na intenzitě a všechno dojde tak daleko, že se nebohá vdova rozhodne prodat dům a navždy se odstěhuje. 

(Robert Eugene Otto byl věhlasný umělec)

Netrvá dlouho a do domu se nastěhují noví majitelé, kteří o existenci panenky nemají nejmenší ponětí. S nadšením se pouštějí do zvelebování a rekonstrukce starého domu. Brzy narážejí na problém s odtokem vody a volají proto instalatéra. Ten objeví panenku Roberta na půdě. Později tento hromotlucký řemeslník vypověděl, že když na půdě pracoval, všiml si panenky, která “vypadala strašidelně, seděla na malé židličce, držela v náručí plyšového psa a pozorovala ho mrazivým pohledem. Instalatér musel půdu několikrát opustit, aby si došel do své dodávky pro potřebné náčiní. Podle jeho slov se při každém jeho návratu nacházela panenka v trochu jiné pozici a na trochu jiném místě. Ač se jedná o muže, který má pro strach uděláno, necítí se na půdě ani trochu dobře. Když práci konečně dokončuje, zaslechne za svými zády mrazivý dětský smích. Když se otočí, zjišťuje, že panenka se z ničeho nic přemístila na opačnou stranu půdy. Řemeslník neváhá a bere nohy na ramena. O celém incidentu se majitelé dozvídají až mnohem později. Zatím nemají o Robertovi ani tušení, ale netrvá dlouho a panenka jim začíná předvádět svou skutečnou povahu. Domem se rozléhá dětský smích, bouchání a zvuky kroků. Podle pozdějších výpovědí obyvatel Key Westu nosil Robert smůlu a zapříčinil “autonehody,  zlomené kosti, ztrátu zaměstnání, rozvody a přehršel dalších neštěstí”. Největším šokem je pro nové majitele okamžik, kdy panenku najdou ležet vedle postýlky jejich malé dcerky. S nožem v ruce. A to je pro obyvatele domu poslední kapka. V roce 1994 odevzdávají panenku do keywestského muzea Fort East Martello. 

(Panenka Robert vystavená ve Fort East Martello Museum.
Na stěně za ní jsou vylepeny omluvné dopisy návštěvníků.)

Mohlo by se zdát, že tím příběh panenky končí. Ovšem ani v muzeu nenastává klid. Zaměstnanci se panenky bojí. Vypovídají, že Robert vyluzuje děsivý smích a občas mají pocit jako by se hýbal. A kromě toho všeho se objevuje i další nový fenomén. Návštěvníci, kteří si panenku fotí, se často vracejí s velmi nekvalitními a rozmazanými fotkami. “Robert nemá focení rád,” tvrdí personál muzea. Citlivější návštěvníci muzea vypovídají, že mají kolem Robertovy vitríny intenzivní mrazení v zádech, cítí úzkost a nutkání okamžitě odejít. Někteří návštěvníci se prý po opuštění muzea začínají cítit dlouhodobě špatně a jako by je stíhala smůla. Do muzea proto zanedlouho dorážejí dopisy adresované Robertovi, v nichž se lidé omlouvají za neuctivé chování a žádají panenku o odpuštění. Zaměstnanci tvrdí, že téměř každý den dorazí Robertovi alespoň jeden dopis. Za dobu jeho vystavování už jich muzeum obdrželo více než tisíc.

Dalšími zarážejícími fakty je, že hračce jako by věkem šedivěly vlasy a když byla zkoumána moderními přístroji, povedlo se v jejím těle naměřit teplotu shodnou s teplotou živých organismů. 

(Cedule, která návštěvníky muzea
varuje před fotografováním) 

Překlad: Roberte, kéž bych byl poslechl ty, kteří mě varovali před tvým fotografováním. Za pořízení těch několika fotek jsem pykal. V tomto seznamu jsou uvedeny veškeré problémy, které jsi mi způsobil. 1. Mé dva oblíbené suvenýry z Key Westu se mi ztratily. 2. Po navrácení auta, které jsem si pronajal v půjčovně, se na mé kartě objevil nevysvětlitelný poplatek ve výši 50 000 $. 3. V hotelu, kde jsem měl rezervaci, jsi přidělil můj pokoj někomu jinému. 4. Na mém zpátečním letu domů jsi mi přidělil to samé číslo, které už měl přidělené jiný pasažér. 5. Když jsem si na letišti šel vyzvednout svá zavazadla, nenašel jsem je na pásu, který jim měl být přidělen. Místo toho jsi je dal na jiné dva pásy, které se nacházely mnohem níž. 6. Přiměl jsi moji kočku, aby mě po mém návratu přivítala pokousáním. 7. Způsobil jsi, že jsem přišel pozdě do práce hned první den po mém návratu z dovolené. 

(Jeden ze stovek omluvných dopisů 
adresovaných panence Robert)

Překlad: Drahý Roberte, ahoj Roberte, jak se máš? Já se dobře nemám. Bolí mě záda. Neměl jsem tušení, proč by mě mohly bolet, ale pak jsem si vzpomněl na tebe. Před dvěma měsíci jsem si tě vyfotil. Moc se omlouvám, netušil jsem, že to nesmím dělat. Měl bych ten obrázek vymazat? Chci se omluvit za zpožděné odeslání mého dopisu. Vůbec netuším, jak bych se mohl omluvit, a proto píšu tenhle dopis. Moc mě to mrzí! Doufám, že máš dobrý život!

A co si panence myslí lovci záhad a senzací? Podle jejich mínění je Robert proklet jakýmsi druhem voodoo kletby, v níž se chůva Ottových vyznala díky svému jamajskému původu. Jak je to ale doopravdy? Skutečně je Robert ovládán temnými silami? A nebo si jeho majitelé veškeré úkazy jen vsugerovali?