Vesnice smrti aneb Záhada jezera Angikuni
(Eskymácká osada na pobřeží jezera Anjikuni)
Ústí řeky, přeplněné štikami a pstruhy, známé jako jezero Anjikuni, je oblast rozléhající se podél toku Kazan ve vzdáleném regionu Kivalliq teritoria Nunavut v Kanadě, vzdálená asi 500 km od města Churchill. Toto odlehlé území je velice bohaté na legendy o zlých lesních přízracích a nestvůrách, mezi které patří třeba i Wendigo. Je zde však něco mnohem více zneklidňujícího a fascinujícího, než tyto místní legendy. Mluvím o děsivém a kontroverzním tajemství, které obestírá hromadné zmizení eskymáckého kmene, který obýval ledové vody kamenitého pobřeží jezera Anjikuni, kde našel vydatné loviště a dostatečný úkryt před dotírající civilizací.
Celý příběh začíná nevině - jednoho arktického večera v listopadu roku 1930. Kanadský lovec kožešin Joe Labelle, plahočící se zasněženou krajinou, potřeboval najít místo k přenocování a také úkryt před všudypřítomnou krutou zimou. Vyčerpaný dobrodruh si uvědomí, že nedaleko odtud leží rušná rybářská osada plná stanů a nahrubo otesaných chatrčí ze dřeva. Určitě se tam najde místečko pro unaveného lovce. Joe již několikrát tuto vesnici navštívil a místní Inuité, kteří v ní žili, se k němu chovali vždy hezky. Netrvalo dlouho a Kanaďan v dálce spatřil kouř, poklidně stoupající ze zapálených ohnišť. Když však Joe zvolal přátelský pozdrav, jedinou odpovědí mu byla ozvěna a dusot jeho vlastních sněžnic... Labelle zneklidněl. Jeho příchod obvykle vítal radostný štěkot saňových psů... tentokrát se však neozvalo nic. Letité zkušenosti ostříleného zálesáka ho varovaly, že cosi není v pořádku. Sice viděl zchátralé budovy ve svitu měsíce; nikde však nezahlédl žádného člověka a neozval se ani typický smích a hovor, který se obvykle nesl z příbytků. Všude vládlo mrtvé ticho.
Joe se ze všech sil snažil zachovat klid v naději, že se snad celá věc nějak vysvětlí. Přidal do kroku a směřoval přímo ke žhnoucím uhlíkům dohořívajícího ohně v dálce. Nepřivítala ho však vlídná tvář, jak čekal, nýbrž jen spálené ragú nesmyslně zanechané v hromádce popela. Sečtělý stopař, který strávil většinu života toulkami šerou a nepřístupnou divočinou, určitě nebyl člověkem, který se nechá snadno vystrašit. Ale i jeho zaléval studený pot, když míjel několik opuštěných kajaků, bičovaných vlnami, a dostával se až k samotnému srdci města duchů, snaže se přijít na kloub záhadnému osudu místních obyvatel.
(Eskymácká sýpka)
Obrázek: Zde
Labelle metodicky odhrnoval stanové poklopy ze sobí kůže a nahlížel do jednotlivých příbytků, doufaje, že objeví nepochybné důkazy, dokládající hromadný odchod obyvatel. K vlastní zlosti však zjistil, že všechny chatrče jsou plné zásob jídla a v koutech příbytků se dokonce povalují pušky. Což je nanejvýš podezřelé, protože zbraně představují pro Inuity jedny z nejcennějších předmětů a žádný lovec by nikdy neodešel, aniž by si s sebou nevzal pušku. V jednom z přístřešků našel Joe dokonce hrnec plný dušeného sobího masa, které už začínalo plesnivět. Jinde zas objevil napůl zašitý dětský kabátek z tulení kůže, který ležel ledabyle pohozený na lůžku a dosud v něm byla zapíchnuta kostní jehlice. Skoro jako by někdo odložil práci v polovině nedokončeného stehu.
Kanadský stopař se rozhodl prohlédnout i skladiště ryb a zjistil, že se v něm nachází spousta nespotřebovaných zásob. Labella nejprve napadlo, že vesnici mohl někdo přepadnout. Tuto teorii však rychle zavrhl, protože ať se snažil jak chtěl, nikde nedokázal najít ani jedinou známku po bitvě, nebo násilí. Labelle věděl lépe než kdokoli jiný, že pro Inuity by bylo naprosto nemyslitelné opustit svou vesnici a zanechat v ní všechny zásoby jídla, pušky a oblečení, bez ohledu na jakékoli okolnosti, které by mohly donutit kmen nečekaně odejít.
Obrázek: Zde
Lovec se rozhodl prohledat okolí celé osady v naději, že najde alespoň stopy, naznačující, kterým směrem se obyvatelé vydali. Přestože všechno nasvědčovalo tomu, že Eskymáci opustili vesnici teprve nedávno, Labell přes všechnu snahu nedokázal najít žádné stopy potvrzující odchod kmene. Přestože byl Labelle unavený a promrzlý na kost, strach mu zkrátka nedovolil zdržovat se nadále v této záhadně opuštěné vesnici, přestože to pro něj znamenalo, že se bude muset vzdát pohodlného úkrytu, tepla a jídla. Lovec usoudil, že riziko je příliš velké a i přes polární chlad se chvatně vydal k telegrafní kanceláři, která ležela mnoho kilometrů odsud. Měl pocit, že se nad ním stahuje zlotřilá a podle něj také nepopiratelně nadpřirozená síla, která se zmocnila vesničanů.
Jezdci vyjíždějí!
(Oddíl jízdní policie)
Obrázek: Zde
Vyčerpaný a promrzlý Labelle se konečně doplahočil až k telegrafní kanceláři. Během několika minut odeslal tísňovou zprávu do nejbližších kasáren Královské kanadské jízdní policie (RCMP). Jezdci dorazili o několik hodin později. To už byl Labelle dostatečně klidný na to, aby dokázal souvisle vypovědět celý znepokojující příběh. Podle knihy "The World's Greatest UFO Mysteries" z roku 1984 zastavili příslušníci jízdní policie na své cestě k jezeru na trochu odpočinku u chatrče, kterou obýval lovec Armand Laurent se svými dvěma syny. Důstojníci oznámili svým hostitelům, že míří k jezeru Anjikuni, aby se vypořádali s "jistým problémem". Muži se vyptávali, jestli Laurent nebyl v posledních dnech svědkem něčeho podivného. Zálesák musel připustit, že on a jeho synové zahlédli jen pár dnů předtím podivný zářící objekt plující po obloze. Tvrdil, že se zdálo, jako by tato obrovská svítivá "věc" změnila svůj tvar z válce na projektil přímo před jejich očima. Dále prohlašoval, že tento podivný objekt letěl přibližně směrem k osadě u jezera.
(Zmíněná kniha)
Obrázek: Zde
Mrtví psi, vykradači hrobů a záhadná světla
(Eskymácká pohřební mohyla)
Obrázek: Zde
Jezdci brzy opustili Laurentovu domácnost a pokračovali ve své zrádné cestě. Jakmile pluk dorazil na místo, policisté nejenže potvrdili Labellovu výpověď týkající se zpustlé vesnice, ale dokonce učinili ještě další zajímavý objev na okraji osady. Mnohé zdroje potvrzují, že důstojníci, provádějící vyšetřování byli znepokojeni nálezem nepřeberného množství prázdných a otevřených hrobů na pohřebišti, které k osadě patřilo. Pokud se dají tyto pobuřující výroky brát jako důvěryhodné, zdá se, že takřka každý jednotlivý hrob byl rozkopaný a prázdný. Existují však také méně dramatická, přesto však neméně matoucí, hlášení, že ve skutečnosti byl porušen pouze jeden hrob. Ať tak či onak, pro Inuity je zneuctění hrobu naprosto nemyslitelné tabu. Takže kdo vlastně těla ukradl? A proč by to vůbec někdo dělal?
Pikantní podrobností v tomto případu je fakt, že svědci svorně prohlašují, že zmrzlá země kolem prázdných hrobů byla tvrdá jako kámen. Prokopat tak tvrdou vrstvu by zabralo spoustu času. Obyvatelé vesnice odešli tak kvapně, že nechali polévky nad ohništi a pušky ve stanech... že by se chtěli zdržovat kopáním hrobů? To nedává smysl. Tyto zprávy také naznačují, že značkovací kameny z hrobů byly úhledně vyskládány do dvou malých hromádek po obou stranách prohlubní. To vylučuje, že by celé dílo bylo prací divokých zvířat.
Není snad třeba ani dodávat, že všechny tyto fakty a objevy policisty velmi zneklidnily a velká část pátrací čety se vydala na podrobnější výzvědy. Během následujícího průzkumu se žádné další stopy týkající se osudu vesničanů nenalezly. Místo toho však policie učinila další hrozivý objev. Nejrůznější hlášení potvrzují, že bylo naleznuto minimálně sedm zdechlin saňových psů ve vzdálenosti přibližně sta metrů od okraje osady. Kanadští patologové došli k závěru, že všechna tato neštastná zvířata zemřela na následky hladovění a jejich mrtvoly poté přikryl téměř čtyřmetrový nános sněhu. Otázkou však zůstává, jak je možné, že psi hladověli, když ve vesnici zůstalo v mnoha chatrčích spoustu jídla?
(Smečka saňových psů)
Obrázek: Zde
Odpověď se nabízí... něco je muselo vystrašit tak moc, že osadu opustili a odmítali se tam vrátit i za cenu vyhladovění. Jistá výpověď přichází ještě s dalším vysvětlením: že nebohé tvory někdo přivázal k zakrslým stromům, což by vysvětlovalo, proč se nemohli dostat k jídlu. Neposkytuje to však odpověď na otázku, proč zvířata podlehla tak rychle - selský rozum napovídá, že smečka by jistě nestihla vyhladovět od chvíle, kdy vesničané zmizeli, do doby, než přišel Labelle (ten přece ještě našel dohořívající ohně). Tím se však nabízí otázka: Nechali by vesničané záměrně hladovět jejich vlastní psy předtím, než se beze stopy vypařili? Existence saňových psů je totiž pro přežití Inuitů naprosto zásadní a nepostradatelná. Pokud tedy psy opravdu přivázali - proč tak učinili? A pokud ne - co se vlastně stalo?
Jako by tyto události nebyly již samy o sobě dost zamotané, objevilo se také hlášení od skupinky pátračů o pozorování pulsujících namodralých světel na obloze nad osadou. Muži se dívali, dokud světla nezmizela a když poté o úkazu vypravovali, všichni se svorně shodli, že o polární záři se zcela určitě nejednalo.
Po uplynutí dvou týdnů vyšetřování došli jezdci k překvapivému, avšak poněkud zvláštnímu zjištění. Podle hromádky bobulí, nalezené v jednom z hrnců, se jim podařilo určit, že vesničané odešli přibližně před dvěma měsíci. Tento fakt samozřejmě vnáší do celého případu spoustu dalších otázek. Například: Pokud Eskymáci skutečně odešli již před dvěma měsíci, kdo byl tedy zodpovědný za udržování ohně, který zahlédl Labelle po svém příchodu do osady?
Zastavte tisk!
Fakty a dohady mají zvláštní tendenci prolínat se, pokud dojde k nějaké zvláštní události, jakou případ od jezera Angikuni bezesporu byl. Nicméně; první oficiální zpráva o zmizení vesničanů byla údajně vytištěna 28. listopadu 1930, když zvláštní dopisovatel Emmett E. Kelleher, publikoval své hlášení o prapodivných událostech v kanadských novinách "Le Pas, Manitoba". Jelikož však k článku nebyly přiloženy žádné fotografie Anjikunské osady, k textu byla (tak, jak se to v ten čas
obvykle dělalo) přiřazena fotka opuštěného tábora indiánského kmene Krí, pořízená roku 1909, což celé události značně ubralo na vážnosti.
(Opuštěný tábor kanadských indiánů kmene Krí)
Obrázek: Zde
Přestože většina lidí tvrdí, že první novinový článek vydala Le Pas, Manitoba, jiní trvají na tom, že původní zprávu ve skutečnosti uveřejnily noviny "Danville Bee" již o den dříve. Bez ohledu na to, kdo s touto senzací přišel první, se výzkumní pracovníci shodují, že první článek, který skutečně vzbudil zájem veřejnosti a všeobecné pozdvižení, zveřejnily noviny "Halifax Herald" pod značně senzacechtivým titulkem "Z pustin na severu zmizel celý klan! Vesnici smrti nalezl potulný lovec Joe Labelle!"
Samotný Labelle si při líčení svých hrůzných zážitků pro novináře nebral servítky: "Hned jsem cítil, že něco bylo špatně. Vzhledem k napůl uvařeným pokrmům jsem poznal, že je někdo vyrušil při přípravě večeře. V každém srubu jsem našel pušku opřenou vedle dveří - a žádný Eskymák by nikam nešel bez své zbraně. Došlo mi, že se stalo něco strašného!" Samozřejmě, že nedlouho předtím již tisková agentura Newspaper Enterprise Association vydávala tento pozoruhodný příběh ve všech svých listech. Čtenáři po celé Severní Americe si mohli přečíst zprávu z první ruky o pravděpodobně největší nerozlousknuté záhadě, kterou kdy RCMP řešila.
(Ukázka jednoho z mnoha novinových článků)
Obrázek: Zde
Frank Edwards proti Královské kanadské jízdní policii
Po krátkém mediálním bombardování byla tato bizardní událost diskrétně zametena mezi ostatní nevyřešené případy. Teprve v roce 1959 si na ni vzpomněl novinář a spisovatel Frank Edwards, který celý příběh oživil a zařadil ho do svého tlustopisu "Stranger than Science".
(Frank Edwards)
Obrázek: Zde
Přestože se Edwards nikdy nevyhýbal ničemu neobvyklému, neliboval si ve vytváření mediálních senzací a nejsou známy žádné případy, kdyby si vymýšlel příběhy, přesto ho právě z těchto praktik RCMP veřejně obvinila na jejich webové stránce, kde se tento záhadný případ řešil. Podle RCMP Edwards celou záležitost vykonstruoval přímo pro jeho knihu a nic takového se ve
skutečnosti nestalo. Jak je přímo psáno na webových stránkách RCMP: "Příběh z roku 1930 o zmizení Inuitů z vesnice poblíž jezera Angikuni není pravdivý. Americký spisovatel Frank Edwards pravděpodobně smyslel celý příběh pro svou knihu Stranger than Science. Stal se z něj populární kousek žurnalistiky, opakovaně zveřejňovaný a uváděný v knihách a časopisech. Neexistuje žádný důkaz, který by tento příběh obhájil. Osada s tak velkým počtem obyvatel by vůbec v odlehlé části severozápadu neměla existovat. Krom toho - jízdní policie, která v oblasti hlídkovala nezaznamenala žádné nežádoucí události, stejně tak ani místní lovci a misionáři."
V případě ztracených Eskymáků od jezera Anjikuni však existuje výrazná možnost, že se jedná o víc, než jen o babské povídačky. Není pochyb, že se o pohřešovaných Eskymácích mluvilo v mnoha zprávách, včetně "The World's Greatest UFO Mysteries" od Boara a Blundella, kteří psali, že ztracených domorodců byly dva tisíce, což je však extrémně zveličené. Přesto se ale zdá, že postoj RCMP byl poněkud pohrdavý, ne-li přímo ofenzivní.
A jak už bylo zmíněno, první zprávy o této události se nezačaly vyskytovat až po vydání Edwardsovy knihy z roku 1959, nýbrž ještě ten samý rok, kdy k události došlo. Takže je jasné, že si celý příběh Edwards zkrátka vymyslet nemohl. Krom toho také existují záznamy o nejméně dvou samostatných vyšetřování případu ze strany samotných členů RCMP.
Seržant Nelson rozlouskává případ! Skoro...
První vyšetřování, navazující na jízdní policii, která reagovala na Labellovo prvotní hlášení, bylo zahájeno 17. ledna 1931 - jen několik málo měsíců po oné události. Muž pověřený případem byl zvědavý důstojník jménem Seržant J. Nelson, patřící do oddělení Le Pas. Nelsona zaujala neobvyklá hlášení, přicházející z kraje. Rozhodl se tedy k činu, který sám označoval jako "usilovné šetření z různých zdrojů". Dodnes není jasné, zda jeho počínání jízdní policie oficiálně schválila. Nelson nakonec prohlásil, že se mu nepodařilo nalézt žádné důvěryhodné zdroje pro tuto historku.
Podle informací shromážděných Chrisem Rutkowskim a Geoffem Dittmanem pro jejich knihu "The Canadian UFO Report: The Best Cases Revealed" byly však Nelsonovy předpoklady založeny na jediné konverzaci, kterou důstojník vedl s nejmenovaným vlastníkem obchodní stanice Windy Lakes. Ten mu řekl, že žádný z lovců, kteří se v jeho krámku objevili, se o žádné pusté vesnici nikdy nezmínil. Upovídaný živnostník zašel dokonce tak daleko, že začal vykládat o spekulacích, týkající se záležitosti, že Joe Labbel ve skutečnosti pochází z jihu severozápadního území a že se k jezeru Angikuni nepřiblížil nikdy na vzdálenost bližší než sto mil.
(Zmíněná kniha)
Obrázek: Zde
Jak tvrdí sám Nelson: "Joe Labelle, lovec, který se údajně vztahuje k příběhu od dopisovatele Emmeta E. Kellehera, je v této zemi považován za nováčka. Dokonce byly vyjádřeny pochybnosti, zdali se tento muž vůbec někdy nacházel ve zmíněných oblastech." Nelson se také dále pokoušel podpořit pravdivost své teorie pomlouváním novinářské bezúhonosti Kellehera tvrzením, že onen publicista měl prý ve zvyku psát barvité příběhy, kterým může být přikládána jen malá spolehlivost. Seržant však musel připustit, že osobně s reportérem nikdy nemluvil, ale hodlá to učinit hned, jakmile k tomu dostane příležitost. Stejně tak je nejisté, jestli vůbec někdy osobně mluvil s Labellem, nebo jestli se vůbec obtěžoval navštívit jezero Angikuni, aby celé dějiště osobně prozkoumal. Je třeba předpokládat, že se stav osady za ty dva měsíce, kdy odtud Labelle s panikou vypotácel, moc nezměnil. Navzdory tomu, že Nelson v podstatě jen papouškoval to, co se dozvěděl z doslechu, aniž by se o čemkoli na vlastní kůži přesvědčil, ukončil své vyšetřování prohlášením:"Případ ztracené vesnice se opírá o příběh nezkušeného lovce, o kterém napsal článek nedbalý novinář s velkou fantazií." Není snad třeba ani dodávat, že skeptici toto tvrzení svorně podpořili a považují ho za finální rozuzlení této události...
Avšak (při vší úctě k panu Nelsonovi) mnozí si kladou ne neprávem otázku, do jaké hloubky důstojník při vyšetřování opravdu zašel. Jak to tedy ve skutečnosti bylo? Mohl mít Nelson pravdu? Ať už to bylo jakkoli, jedno je jisté. Seržant zrovna nepůsobil dojmem seriózního člověka. Zdá se, že byl skeptikem až do morku kostí a nikdy neměl doopravdy v úmyslu najít skutečnou pravdu. Jen proto, že nikdy nemluvil s nikým, kdo byl svědkem něčeho podivného na vlastní oči, ještě neznamená, že se případ opravdu neodehrál. Pravděpodobně chtěl jen shrábnout slávu a uznání za rozřešení této velké záhady.
Nic z toho samozřejmě nevyvracuje, ani nepotvrzuje důvěryhodnost případu; jen je třeba zachovat nestraný pohled jak na ty, kteří zastávají nekonvenční teorie, tak i na ty, kteří se snaží jejich tvrzení za každou cenu vyvrátit. Bohužel je třeba přiznat, že každé lži a polopravdě je v médiích hned přikládána okamžitá důvěryhodnost, zatímco ti, kteří jsou dost odvážní na to, aby posoudili záznamy v nezaujatém světle jsou považováni za naivní, či pochybné osoby.
Roku 1976 byla v listopadovém vydání magazínu Fate celá záhada oprášena v článku s názvem:"Ztracená vesnice znovu prohledána Dwightem Whalensem". Tento článek povrdil, že opravdu existují záznamy z roku 1931 týkající se opětovného vyšetřování celého případu kanadskou jízdní policií. Tito jezdci skutečně přiznávají objevení neobydlené osady; podle nich se však jedná jen o obyčejný sezónní odchod, nebo trvalé přestěhování kmene bez jakéhokoli tajemného kontextu, čímž také celý případ uzavřeli (což jim přišlo velmi vhod).
(Magazín Fate)
Obrázek: Zde
I když je známo, že v roce 1930 zde ještě existovalo spoustu polokočovných eskymáckých kmenů, nedá se předpokládat, že by tito lidé opustili své domovy (ať už dočasně, či trvale) bez ceněných pušek a nezbytných zásob. Pokud vezmeme v úvahu všechny důsledky tohoto případu, nemůžeme pověřeným vyšetřovatelům zazlívat, že se snažili celou záhadu zamést pod koberec. Nepřesná prohlášení kanadské jízdní policie jsou totiž očividným pokusem zřeknout se jakýchkoli spojitostí s tímto nepohodlným případem, který rozhodně RCMP neukazuje v moc dobrém světle.
I kdyby se našli někteří členové RCMP, kteří by měli zájem se tímto případem dále zabývat, pravděpodobně by nedokázali přesvědčit své nadřízené, aby věnovali čas a omezené zdroje takovému marnému úsilí, neboť od doby, co případ vychladl, utekla již dlouhá doba.
Fajn, pokud jsme tedy ochotni připustit, že toho osudného dne zmizelo nejméně třicet lidí, velkou otázkou stále zůstává...
Co se sakra stalo?
Obrázek: Zde
Teď už nám zbývá dořešit pouze ten největší a nejnaléhavější hlavolam, o který se přou zastánci názoru působení napřirozena v oblasti jezera Angikuni. Kdo nebo co je vlastně zodpovědné za zmizení všech těch Eskymáků z roku 1930?
Je těžké si představit druh síly, která by mohla donutit ostřílený inuitský kmen opustit jejich bezpečné domovy bez všech nástrojů, zásob, zbraní a psů, nezbytných pro přežití v drsném klimatu tundry. Fakt, že na místě se nenašly žádné stopy po boji, či násilí, celé nevysvětlitelné tajemství jenom více zamotává. V případě, že by byli Eskymáci zavražděni, či odvlečeni násilím, by se zde přece nějaké náznaky rvačky nacházet musely! Tento fakt v kombinaci se skutečností, že ani ti nejlepší stopaři nedokázali naleznout žádné stopy, které by vedly pryč z vesnice, mate badatele již po desetiletí.
Takže pokud nejsme schopni naleznout logické vysvětlení, jsme nuceni začít hledat mimo hranice reality. Z této oblasti pochází první, a v mnoha ohledech i nejoblíbenější, vysvětlení, které tvrdí, že vesničané se stali oběťmi:
Únosu mimozemšťanů
Obrázek: Zde
Pravděpodobnost: 8/10
V průběhu druhé poloviny dvacátého století přichází stále více ufologů s tvrzením, že se obyvatelé této odlehlé osady mohli stát nic netušícími oběťmi jednoho z největších mimozemských únosů v historii. Tato hypotéza stojí z nemalé části na pozorování válcovitého tvaru lovcem Laurentem a výskytem modrých světel nad vesnicí, které nahlásili členové jízdní policie. Přestože jsou důkazy na podporu této teorie přinejmenším nepřímé, myšlenka je stejně tak fascinující, jako děsivá. Je třeba přiznat, že jen pomyšlení na mimozemšťany, kteří se znenadání objeví a hned zase zmizí i s celou populací vesnice na palubě, připomíná výjev z nočních mur.
Na jednu stranu by to vysvětlovalo, proč se každá živá duše z vesnice beze stopy vypařila, zjevně naprosto nečekaně během vykonávání obvyklých denních povinností... nadruhou stranu možná bezdůvodně obviňujeme naše nebeské společníky na základě pozorování jednoho podivného objektu a nějakých neurčitých světel. No dobře, pokud bychom vyloučili zásah marťanů, přichází na scénu snad ještě více zneklidňující hypotéza, která tvrdí, že vesnice padla za oběť:
Útoku démonů
(Zlý démon Torngarsuk)
Obrázek: Zde
Pravděpodobnost: 5/10
Sám Labelle při rozhovoru novinářům prozradil, že věří, že Angikunští lidé zmizeli z důvodu sváru se zlým eskymáckým démonem Tornrarkem. Tornrark, o kterém Labelle mluvil, je s největší pravděpodobností pravopisně chybný zápis jména Torngarsuk, nebo také Torngasak, Tornatik, Torngasoak, Tungrangayak, či Tor-nar-suk. Má se jednat o nebeského boha z inuitských legend, který velí armádě zlovolných duchů. Zde je dobré poznamenat, že Labelle, který měl být podle seržanta Nelsona v zemi nováčkem, znal velmi dobře zvyky a božstva domorodých lidí, kteří zde žili.
Říká se, že Torngarsuk je neviditelný pro všechny lidi, kromě inuitských šamanů, kteří na ochranu před ním přednášeli různá zaklínadla a prováděli rituální obětování zvířat. Tato bytost se prý čas od času zjeví ve zvířecí podobě, nejčastěji jako medvěd, ale někdy také jako pes. Mohli snad Angikunští domorodci uvěřit, že jeden z jejich drahých saňových psů je ve skutečnosti převtělený démon? Vysvětlovalo by to již zmíněnou teorii o psech, kteří byli přivázáni ke stromům.
Tento předpoklad je sice málo pravděpodobný, přesto se však nedá vyloučit. Pokud ale opomineme démony, musíme se vypořádat s další teorií, která zmiňuje jiné nadpřirozené bytosti, kterými jsou:
Upíři
(Horor Třicet dní dlouhá noc)
Obrázek: Zde
Pravděpodobnost: 1/10
Přestože tato teorie nepatří k těm neojblíbenějším, i ona by mohla zůstávat ve hře. Tato bláznivá spekulace se pravděpodobně zrodila přílišným čtením nesmírně hrůzné knížky "30 Days of Night" od spisovatelů Steva Nilese a Bena Templesmitha. Ale i tak... když jsou Inuité vystaveni prodloužené temnotě, která nastává během polární noci, kdo ví, jakým zákeřným šelmám mohli padnout za oběť? Nicméně, tuto teorii celkem přesvědčivě vyvrací naprostá absence jakékoli krve, či známek boje na místě určení.
Takže... pokud neřešíme mimozemšťany, démony, ani moderní upíry, kteří devastují vesnici svým bezbožným hněvem, je třeba vzít v úvahu možnost, že domorodci prostě proklouzli do:
Jiné dimenze
Obrázek: Zde
Pravděpodobnost: 7/10
Historické záznamy jsou plné příběhů o lidech, kteří zkrátka záhadně zmizeli. Vzpomeňme si třeba na děsivý případ farmáře Oriona Williamsona z Alabamy, který údajně zmizel přímo před očima jeho ženy, syna a dvou sousedů, když se procházel po své usedlosti v roce 1854. Celá obec se vydala farmáře hledat, ale bez úspěchu. Jeho syn se však dušoval, že slýchával strašidelné výkřiky svého otce, vycházející z pole ještě celé týdny po jeho zmizení.
Dále tu máme například kauzu ševce Jamese Brune Worsona z Anglie. Jeho záliba ve vychvalování svých běžeckých schopností na dlouhé vzdálenosti jednoho dne naplnila kalich trpělivosti jeho dvou kamarádů Hamersona Brunse a Barhama Wise. Ti ho vyzvali, aby uběhl čtyřicetimílovou trasu z Leamingtonu až do Coventry. Švec sázku přijmul a během hodiny celá trojice vyrazila na cestu.
Zatímco Worson běžel, Burns s Wisem ho sledovali ve voze taženém koňmi. Zdálo se, že chvástoun je v mimořádně dobré kondici. Při běhu udržoval stálé tempo a ještě zvládl žertovat se svými kamarády. To mu ale vydrželo jen do chvíle, než asi šest metrů před svými společníky zakopl. Burns a Wise s hrůzou sledovali, jak se jejich přítel za strašného řevu hroutí k zemi, načež přímo před jejich očima mizí. Stejně jako v případě farmáře Wiliamsona se nezvěstný běžec nenašel. Samozřejmě by se dalo s výčtem takovýchto případů pokračovat, ale pro vaši představu to jistě postačí. Cílem bylo dokázat, že v minulosti existují četné záznamy o zmizení osob, které nedovedou uspokojivě vysvětlit ani očití svědci. Je však třeba připustit, že velká většina takovýchto zmizení se přihodila jednotlivcům. Zmizení celé eskymácké vesnice by v takovém případě bylo docela ojedinělé.
A závěr?
Obrázek: Zde
Je zřejmé, že mnoho detailů ohledně této události bylo za těch téměř devět desetiletí hodně překrouceno a přehnáno, z čehož nakonec vznikl jeden velký guláš, ve kterém se prolínají fakty s fikcí. Přesto by náš přístup měl zůstat střízlivý k oboum stranám. Jak k těm, kteří se vše snaží vysvětlit zásahem nadpřirozena, tak i těm, kteří se snaží všechno za každou cenu zlehčovat. Přesto, pokud zredukujeme neuvěřitelně přehnané číslo 2000 nezvěstných osob na původních 30 a omezíme počet zneuctěných hrobů na pouhý jeden, případ stále zůstává jednou z nejzajímavějších záhad moderní doby. A ať už jsou osudy pohřešovaných jakékoli, faktem setrvává, že někdy během listopadu roku 1930 se přibližně třicet mužů, žen a dětí během obvyklých denních aktivit a obklopených svými blízkými a pohodlím domova, beze stopy vypařilo z povrchu zemského. Navzdory hlučným protestům odpůrců z celého světa je tato záhada stále živá a přestože možná nikdy nezjistíme, zda byli nebozí domorodci zavržaděni, uneseni, nebo zkrátka vklouznuli do jiné dimenze, můžeme společně doufat, že skončili na místě, kde se mají lépe než tady.
Omlouvám se, ale tento text je příliš dlouhý, než aby se vešel do jednoho článku.
Klikněte sem a pokračujte na jeho druhou část.
Komentáře
Okomentovat